Bulharsko 2024

Ke konci letních prázdnin se kadeti spolu s některými vedoucím vydali na jedenáctidenní výpravu do bulharských pohoří Rila a Pirin, s cílem zdolat jejich nejvyšší vrcholy Musala,

s výškou 2925 m, a Vichren, pouze o jedenáct metrů nižší.

Výprava začala na pražském letišti, kdy jsme po úspěšném odbavení vyčkávali nástupu do letadla. Odlet se pozdržel díky nejmenovanému účastníkovi, jehož batoh neprošel bezpečnostní kontrolou, a musel být přebalen. Přílet však již byl včas, a po krátkém čekání na batohy a vybrání peněz, jsme již

nasedali do našich soukromých autobusů, které nás odvezli do městečka Borovets, přímo na úpatí Musaly. Ovšem, naskytl se problém, poněvadž po příjezdu nám naši řidiči nedali domluvené, pro nás naprosto nezbytné plynové kartuše, které jsme pak s vypětím všech sil sháněli v místních out-door obchodech, spolu s vodou. Vyrazili jsme však ještě týž den směrem vzhůru, a nocovali jsme pod lanovkou, zhruba osm kilometrů od Borovetse.

Po poklidné noci jsme se další den vydali dále vzhůru, směrem k chatě Musala, kde jsme posvačili a dobrali vodu. Dalším cílem byla chata Ledenoto Ezero, těsně pod vrcholem Musaly, kde na nás místní čarodějnice pohnala deštík, abychom zalezli do její chýše a zde utratili veškeré naše peníze. Její vnady jsme však překonali a pokračovali poslední kilometr směrem k vrcholu, který jsme po chvíli zdárně dobyli.

Rozhledy byly úžasné – bylo slunečno a viděli jsme velkou část pohoří Rila. Ovšem se již smrákalo, a tak jsme zahájili sestup do nejbližšího sedla, které bylo alespoň trochu rovné, a zde jsme s obtížemi ve formě věčného klouzání dolů strávili druhou noc.

Třetí den jsme pokračovali po hřebenovce směrem k vrcholu Kovach, pod kterým jsme i nocovali. Cestu nám komplikovaly nízké kleče, zužující cestu na velmi úzký průchod, ve kterém se člověk cítil jako v tunelu. Dále také nedostatek vody, umocněný vyschnutým pramenem Lâtna Voda. Našli jsme ovšem jiný, u nějž jsme obědvali. Pak jsme jen došli na tábořiště, u kterého se pásly koně. Zde mělo být prameniště, ovšem našli jsme jen jeden vysychající pramínek. Uprostřed příprav na nocleh se zjevili zpoza horizontu štěkající démoni, psi místního bači. Po půl hodině jsme však zahnali zpět. Ovšem psi boj nevzdali, a v jednu ráno, uprostřed našeho sladkého spánku, se opět rozštěkali uprostřed našeho tábora. Ti po zhruba hodině odešli, ovšem vystřídaly je zvonce krav procházejících tábořištěm, které opět nedopřávali klidnému spánku. Zvonce zněly až do brzkého rána, kdy utichly. 

Ráno ovšem nastala pohroma. Jídlo, které si někteří pověsili mimo stan, bylo sežráno, a obaly rozcupovány po celém okolí. Strávili jsme tedy hodinu proklínáním „těch zatracenejch čoklů“.

Poté jsme se vydali dále, až pod vrchol Vapa, kde jsme zahájili sestup k chatě Ribni Ezera. Přesněji, sestup, výstup do dalšího sedla a další, psychicky náročný sestup, kdy chata byla vidět cel

ou půl hodinu, co sestup probíhal. Na chatě jsme si dali místní vynikající, absolutně nedopečené kuřecí řízky. Co zbylo (zbyla většina), jsme

vyhodili, a pokračovali k vesničce Kirilova Polyana, kde jsme večeřeli v místní hospůdce.

Dalšího dne již následoval sestup zpět do civilizace, konkrétně k Rilskému monastýru, pravoslavnému klášteru. Ten jsme si prohlédli, naobědvali jsme se, a po dlouhém snažení jsme sehnali odvoz od děduly, který nás svým rozhrkaným autobusem dopravil až do města Blagoevgrad.

Tam jsme dokoupili zásoby, hrdinně pomohli srovnat vozíky u místního Kauflandu, čímž jsme ušetřili místní obyvatele mnoha problémů. Poté jsme hledali autobus, který by nás dopravil k Razlogu, kde bylo naše nástupní místo na Pirin.

Autobus jsme stihli v poslední chvíli, a po výstupu jsme odešli do lesa, přímo u úpatí Pirinu, kde jsme přespali. Bohužel, někteří zrádci stopovali, a k místu spánku v zásadě dojeli.

Již ráno se ovšem schylovalo k bouři. Ta přišla znenadání, a před dosažením chaty Javorov jsme byli totálně promoklí. Rozhodli jsme se proto zůstat na chatě, a přenocovat u ní. Strávili jsme tak příjemný den u karetních her. Tedy jsme byli další den opět odpočatí.

Ovšem bouře se nevzdávala, a další den jsme vylezli pouze do sedla pod vrcholem Razložski Suhodol, kde jsme postavili stany, a bouři strávili v suchu v nich. Tedy jsme se pouze celý den nudili ve stanech.

Následující den byl ovšem mnohem lepší, a plní energie jsme vyrazili k druhému cíli naší výpravy, vrcholu Vichren. Cesta byla strastiplná, neboť jsme šli na úzké římse, a pod námi byl několikasetmetrový kamenný sráz. V nejtěžším úseku bylo umístěné lanové zábradlí, ovšem kvalita byla mizivá a na mnoha místech chybělo. V sedle, ve stínu majestátního vrcholu Vichrenu, jsme snědli naše obědové zásoby, a vyrazili posledních 700 metrů k vrcholu. A taky 250 výškových. Dlouho se spíše lezlo, než šlo, slovy klasika „cesty trochu ťažké“. Výhled nahoře ovšem stál za námahu, i když na jednu stranu se rozprostírala neprostupná mlha.

Zde jsme prošli vodní krizí, kdy jsme měli na 8 lidí pouhých 200 mililitrů vody, a nejbližší pramen byl přes kilometr daleko. Krizi jsme ovšem přežili, a sestoupili jsme až k chatě Vichren. Zde jsme se navečeřeli, a protože u chaty byl zákaz stanování, sešli jsme o kousek níže, ke kempu.

Po nejlepším spánku v přírodě za celou výpravy nám již scházelo pouhých deset kilometrů dolů do údolí, do města Banska, kde jsme si dali tolik všemi toužený burger. Původní plán zněl, že budeme stanovat u Banska, ovšem kvůli brzkému rannímu odjezdu autobusu jsme nakonec zvolili hotel. Navštívili jsme tedy místní folklorní festival.

Ráno jsme odjeli autobusem do Sofie, hlavního města Bulharska. Místním metrem jsme popojeli k našemu hotelu.

Po ubytování jsme si prohlídli památky Sofie, ať už místní archeologické muzeum plné zajímavých artefaktů, nebo místních trhů. Město jsme si prohlídli i za tmy, a odebrali se k poslednímu spánku v Bulharsku.

Zbylý den jsme strávili odletem. Na letiště jsme se dopravili opět metrem. Prvním problémem bylo, kde zanechat zbylé plynové kartuše. Návrh odložit je na letišti byl zavrhnut, protože by byl během patnácti minut vyvolán poplach z důvodu nálezu bomby. Nakonec jsme je tedy udali průvodci, který vedl výpravu na Rilu a Pirin. Po odbavení, tentokrát úspěšném pro všechny, jsme čekali na letadlo. A čekali… a čekali… a čekali. Hodinu po plánovaném odletu byl let přeložen, cca o pět hodin později. Takže nezbývalo než čekat… a čekat… a čekat. Po dvou hodinách jsme dostali vodu a bagetu, ale stále jsme čekali… a čekali… a čekali. Nakonec jsme se šestihodinovým zpožděním odlétli ze sofijského letiště, a v Praze jsme hned po výstupu z letadla byli rozvezeni auty do svých domovů.

Matěj Máťa Máca Katie Čoklík Sypač Mach

Více Fotek od Bobana, Honziny a Čokliho ZDE